Když říkám, čím se živím, reakce bývají opravdu různé.
Jedni se usmějí. Druzí udělají ten typický obličej ve stylu: „Aháááá…“. A další předstírají, že je téma vůbec nezajímá.
Zábavné je, že právě ti poslední mívají za chvilku nejvíc otázek. 😉
Už řadu let vedu firmu v oboru spojeném s intimitou. Jo, v tom oboru, o kterém část lidí pořád mluví tišeji než o počasí, cenách bytů nebo vlastní hypotéce.
A přitom jde o něco, co je naprosto běžnou součástí našeho života.
A právě tohle mě za ta léta překvapovalo asi nejvíc.
Neplánovala jsem být „šéfovou smyslné říše“
Musím se k něčemu přiznat.
Když jsem byla mladší, měla jsem se životem úplně jiné plány.
Snila jsem o tom, že budu lékařka. Pak právnička. A byl dokonce i okamžik, kdy jsem se viděla jako modelka.
Jenže tady život poměrně rychle ověřil mé plány – chybělo mi pár centimetrů výšky. 😂
Takže z mola nic nebylo. Ze soudní síně taky ne. A ordinaci jsem si taky neotevřela.
Místo toho mě život zavedl na místo, které bych tenkrát vůbec nečekala. Do byznysu. A ještě do oboru, o kterém lidé pořád někdy mluví polohlasem.
Dalo by se tedy říct, že žádný plán nebyl, ale vyšlo to docela zajímavě.
Nenarodila jsem se s byznys plánem v jedné ruce a kalkulačkou ve druhé.
Spoustu věcí jsem se učila za pochodu – někdy na úspěších a někdy na chybách, u kterých si člověk po letech říká: „Anko… co sis tehdy vlastně myslela?“
Ale asi právě díky tomu mám dnes na všechno trochu větší nadhled.
Vedení vlastní firmy mě naučilo jedné věci: můžeš přečíst deset knih o byznysu, ale když přijde opravdový problém, žádná kniha nevyskočí zpoza stolu a nevyřeší ti ho.
Je potřeba jednat. Někdy rychle. Někdy intuitivně. A někdy si nejdřív dát kafe a teprve pak se rozhodovat. ☕
V mém případě rozhodně doporučuju tu třetí možnost.
„Opravdu to lidi kupují?“
Tahle otázka mě vždycky bavila.
Jo. Kupují. A jsou to lidé hodně různí.
Protože potřeba blízkosti, zvědavost na vlastní tělo nebo chuť oživit vztah není vyhrazená pro konkrétní věk, vzhled nebo typ vztahu.
Za ta léta jsem si ale všimla ještě něčeho.
Lidé dokážou bez větších rozpaků vyprávět o finančních problémech, hádkách v páru nebo různých zákrocích, ale jakmile se řeč stočí na intimitu, najednou se ztiší hlas.
Jako by to mohl někdo náhodou slyšet.
A já mám pokaždé chuť říct: „Klid. Opravdu nejsi první člověk na světě, který má takovou otázku.“
Nejvíc mě naučili lidé
Nejsem sexuoložka. Nejsem lékařka – i když, jak už víte, kdysi jsem takové plány měla. 😉
Takže nebudu předstírat, že znám odpověď na každou otázku týkající se ženského těla nebo vztahů.
Mám ale něco jiného – spoustu let zkušeností s vedením vlastní firmy a s lidmi, kteří přicházejí se svými otázkami, pochybnostmi a občas opravdu velkými rozpaky.
A z vlastní zkušenosti vím, že za otázkou na konkrétní produkt se velmi často skrývá úplně jiná otázka.
„Je se mnou všechno v pořádku?“
„Mají to i ostatní tak?“
„Sluší se to v mém věku?“
„Co si pomyslí můj partner?“
A právě tehdy vidím, jak moc pořád potřebujeme normální rozhovor. Bez chichotání. Bez souzení. Bez dělání z intimity něčeho divného.
Ženy umějí být samy k sobě mimořádně přísné
Tohle vidím už roky.
My ženy máme výjimečný talent najít na sobě věci, které by se daly zlepšit.
Moc velké. Moc malé. Moc staré. Moc mladé. Moc odvážné. Málo ženské. Pořád něco.
A píšu to taky jako žena.
Barvená blondýnka, Beran s ohnivým temperamentem a rozhodně žádný ideál ženy.
I když samozřejmě tu a tam s plným přesvědčením sděluju okolí, že jsem dokonalá a jediná na světě. Ale klid – to je potřeba brát s patřičnou dávkou nadhledu. 😏
Mám chyby. Dělám chyby. Umím být paličatá. Občas řeknu věc dřív, než si ji promyslím.
A jako asi většina žen mám dny, kdy se podívám do zrcadla a řeknu si: „No Anko, docela dobrý“. A pak jsou dny, kdy přemýšlím, kdo mi v noci vyměnil obličej.
Normální život.
A právě o takové ženskosti tady chci psát. Ne o dokonalé. O skutečné.
Ten obor se hodně změnil
Když se podívám, jak lidé přistupovali k intimním tématům dřív a jak to dělají dnes, ten rozdíl je obrovský.
Jsme otevřenější. Ptáme se víc. Víme víc. Ale studu je pořád dost.
Proto mi čím dál víc záleží na tom, aby se moje podnikání neomezovalo jen na prodej produktů.
Chci taky mluvit. O ženskosti. O vztazích. O blízkosti. O tom, že se tělo s věkem mění a svět se kvůli tomu nezboří.
O tom, že můžeš mít 20, 30, 40 nebo víc let a pořád o sobě něco nevědět.
Já se taky pořád učím. A rozhodně nehodlám předstírat, že vím všechno.
Protože asi nejhorší, co můžeš při budování osobní značky udělat, je vytvořit na internetu dokonalou verzi sebe, která vstává v pět ráno, medituje, vede tři firmy, cvičí, připraví zdravou snídani a ještě před osmou stihla „splnit své cíle“.
Já v osm občas teprve přemýšlím, kde jsem nechala kafe. ☕
Byznys mě naučil nadhledu
Když vedeš firmu řadu let, dřív nebo později přestaneš prožívat každou věc jako konec světa.
Problémy byly. Jsou. A budou.
Někdy je zákazník nespokojený. Někdy něco nedorazí včas. Někdy uděláš špatné rozhodnutí.
A někdy jsi přesvědčená, že tě právě napadl geniální nápad, a realita ti pak velmi rychle vysvětlí, že ne tak úplně. 🤷♀️
A víš co? Pořád žiješ. Vyvodíš závěry a jdeš dál.
To je asi jedna z nejdůležitějších věcí, které mě naučilo vedení vlastního byznysu.
Proč tedy vznikl tenhle blog?
Protože po tolika letech jsem došla k tomu, že mám chuť mluvit trochu víc.
Ne jen o produktech. O životě. O tom být ženou. O byznysu. O vztazích. O věcech, které mě překvapují, štvou nebo mě prostě baví.
Někdy si budeme povídat o vážných věcech. Někdy o intimitě.
A někdy se mi v životě asi něco stane a pomyslím si: „Tohle vám musím vyprávět“.
Neslibuju dokonalou příručku. A to je dobře.
Chci, aby to tady bylo normální, někdy trochu šibalské, někdy s humorem a vždycky bez předstírání někoho, kým nejsem.
Jsem Anka. Barvená blondýnka, Beran, nenaplněná modelka kvůli nedostatku centimetrů a šéfová své smyslné říše.
Dělám chyby, učím se a pořád mám spoustu otázek.
A mám pocit, že právě proto bude o čem si povídat. 😉
